Testujeme zakon schvalnosti

Dnes byl vcelku vetrny den. A jelikoz sileny programatori obcas delaji i neco jineho nez ze silene koduji, vyrazili jsme s Pavlem poustet draka (pozn. akrobatickeho, ne zadny jednosnurovy psanicka). Mosnost v blizkosti moc neni, samy soukromy pozemek, ale v arroyu to jde (bohuzel je to neco jako udoli). Nicmene jednou jsem v nem lital a celkem to slo az na promenlivost vetru.

Takze jsme dorazili na misto. Slozim draka, rozvinu snury. Prestalo foukat. No tak chvili pockame, treba zase zacne. Za chvili zaclo, drak jde vzhuru. Jedna obratka, druha. Prestalo foukat. Drak se snasi k zemi. Prichazi nejaky clovek. Tak si rikam “a jde nas vyhodit, ze je to tady nesmime poustet”, ale jak nas spatril, tak se otocil a odesel (doufejme, ze ne pro policii). Nastavim draka, ale prijizdi auto, tak uhybam, nevim co chce delat, silnice tady konci. Uhyba a parkuje u posledniho domu, dal si nas nevsima. Drak do vychozi polohy, cekani na vitr. Drak jde vzhuru. Pad. Sakra. Takhle je to vzdycky, jen co je clovek venku, prestane foukat. Postupne prijizdeji dalsi auta, ale kazde se otoci a jede zpet (asi blbe zahnuli). Bohuzel se od te doby nepodarilo ani vzletnout. Nahore foukalo, ale tady bud vubec nebo se to tocilo nebo foukalo jen chvili, hlavne teda kdyz jsem sel od draka ke druhemu konci snur. Jaklime jsem dosel ke konci, vzal snury do rukou, prestalo jako mavnutim proutku foukat (jak jinak, ze).

Takze draka zabalit a zpatky dom. Pochopitelne celou cestu domu krasne pofukovalo a cim bliz jsme byli k baraku tim lepsi vitr foukal. Dalsi test v serii – otocit se a zkusit to znovu — jsme radeji preskocili. Dneska bylo kladnych vysledku zakona schvalnosti az az.

Big Bend National Park

Ve ctvrtek po skole (cca 15:00) sedame do auta, kam jsme rano nalozili vsechny nezbytne veci, a vyrazime smer jiho-vychod. Nasim cilem je Big Bend National Park. Ceka nas asi 300 mil dlouha cesta, kterou jsme ujeli za priblizne 6 hodin. Do parku prijizdime za tmy, rozbijime stany, lehce povecerime a jedeme spat. V Big Bendu ziji medvedi, takze soucasti kazdeho mista v kempu je anti-medvedi box, kam si lze ulozit potraviny. Preci jen dat si je do stanu a byt v noci prekvapen medou neni dobry napad. Stejne tak kontejnery na odpadky jsou anti-medvedi.

South Rim Trail

Rano vstavame brzy (cca v 7), protoze nas ceka 5.5 mile tam a 6 zpet (vracime se jinou cestou). Teplota je okolo 15-20 st. C, takze ideal na turu. Jsme v horach (sopecneho puvodu), krajina je rozmanita, jsou tu stromy, kere, i nejky ten kaktus se najde. Cesta ubiha rychle, obcas nekoho potkame, ale ne moc casto, protoze je jeste brzy rano :) V jedne zatacce jsme potkali srnky, ktere misto toho, aby se rozprchly, tak na nas cucely. My jsem na ne na oplatku taky cuceli, takze jsme na sebe cuceli navzajem. Nas to ale za chvili omrzelo, a tak jsme pokracovali dal :) Vsechny lidi, ktery jsme potkali, nas pozdravili a my pozdravili je (to bude mit dale jeste vyznam). Okolo poledne jsme dorazili k cili – k South Rim (prekl. jizni rimsa). Kdyz stojite na South Rim, je pod vama 100m hloubka. Vyhled naprosto uzasny. Idealni misto na obed a pauzu.

Cesta zpet do kempu vede nejdriv po kopci a pak se staci do udoli, kde tece potucek a krajina tak ma jiny raz nez na ceste sem. Jelikoz uz je po poledni potkavame vice a vice turistu – se vsema se zdravime. Obcas se nas na neco zeptaji. Napr.: jaka je viditelnost na South Rimu, prip. jak daleko na Emory Peak, apod. Kdyz uz jsme skoro zpatky potkavame skupinku dvou vyletnic, jedna cca 30, druha cca 50. Stejne jako vsechny vsechny predchozi i je zdravime. Pak jsme sesli na takovou loucku a udelali jsme pauzicku. Asi po 5 minutach vidime, ze ze vyletnice vraceji. Opet se zdravime a nabizeji se nam, ze nam udelaji spolecnou fotku, coz s diky kvitujeme. Z prizvuku pochopitelne poznavaji, ze nejsme Americani, takze se nas ptaji odkud jsme. Rikame, ze Ceska Republika. Nic. Ceskoslovensko. Jo, Ceskoslovensko. Muj deda pochazel z Ceskoslovenska – rika ta tricatnice. Ta druha je jeji mama. Takze chvili jen tak spolecensky konverzujeme. Dozvidame se, ze jsou s Houstonu, ze tu jsou na vikend a jiny dalsi informace. Louci se s nami a pokracuji zpet dolu, my jeste chvili odpocivame. Na jeji “baaaiiiiIIIIII” do smrti nezapomenu. Lenka je okomentovala: Ty byly tak sladky, ze se malem roztekly.

Do kempu dorazime asi okolo ctvrty. Zveda se studeny vitr. Varime si neco k jidlu. Do udoli kempu se pomalu sine mrak. Nocni teploty maji byt okolo 5 st. C. Vitr sili a teplota klesa. Noc je pro me utrpeni. Dest a vitr jsou tak silne, ze nemuzu spat, k ranu je mi zima na nohy. Vyslovene cekam az vyjde slunce, abych vstal. Rano je okolo nuly. Delame si snidani. Prichazi mistni ranger a bavime se jak jinak nez o pocasi. Ma predpoved na dnesni den a noc. U Rio Grande je o neco malo tepleji nez tady a v noci ma byt lehce pod nulou. Na dalsi den ma byt ale uz zase teplo (cca 15 st. C). Ranni kemp vypada dost opustene, vetsina lidi se zbalila a odjela. My zustavame. Plan na dnesek. Kanon Santa Elena, kudy tece Rio Grande.

Rio Grande a kanon Santa Elena

Zima je lezava, takze nasedame do auta a jedeme 30 mil jizneji do kanonu Santa Elena, kudy tece Rio Grande. Opravdu je tu tepleji, coz kvitujeme. Vypada to zde uchvatne. Vysoky horsky masiv, ve kterem je prurva, kudy tece Rio Grande. Stezka je kratka, takze nam nezabrala moc casu. Zajimavy ukaz: v kanonu to vypada, ze Rio Grande tece do kopce. Na ceste zpet potkavame sladouse z Houstonu. Uvitaji nas svym “haaaiiiiIIIII”, pak nam predstavuji zbytek rodiny a louci se svym nezapomenutelnym “baaaiiiiIIIII”. Po ceste zpet stavime na ruznych mistech a kouchame se krajinou. Pred kempem vidime na stromech a kerich namrazu. Do kempu dorazime mezi ctvrtou a patou. Delame veceri a zalejzame do auta, kde jsme az do vecera. Ja po minule noci budu spat v aute, coz se ukazalo, jako vyborna volba. Vyspal jsem se a nezmrzl.

Window Trail

Rano vstavam okolo pul osme. V kempu v podstate uz nikdo neni. Potkavam zase mistniho rangera, ktery mi rika, ze tu je od prvniho unora, ale ze neco takovyho (mysli pocasi), tu jeste nemeli. V Big Bendu konci sezona 15.4., protoze pak tu jsou tak nesnesitelny vedra, ze tu skoro nikdo nevydrzi. No my zazili spis zimu. Ale je pravda, ze rano uz vysvitlo slunce (mrak co prisel v patek navecer uz je skoro pryc) a zacalo hrat a teplota splhala rychle vzhuru. Dnes nas ceka kratka prochazka po Window Trailu. Cesta vede dolu do udoli, kde jsou jeste mraky. Dohromady (tam a zpatky) je to asi 4-5 mil. Na trailu jsme v zasade sami, protoze jsme opet vyrazili brzy. Cestou zpatky jsme potkali divoka prasatka, ktera si u cesty posmakovala na trave. Jinak se nic zasadniho nedelo. Okolo poledne chceme vyrazit na cestu zpatky, abysme byli v El Pasu k veceru (cesta trva cca 6 hodin). Vubec se nam nechce zpatky, pocasi se zlepsilo a je tu proste nadherne. Azurova obloha, teplo, hory, krajina…

Fotky